Většinu času zvládnu tvou smrt. Dokážu zadržet slzy a přijmout, že jsi pryč.

Přinutím se uvěřit klišovským slovům, která se vrhají kolem, o tom, jak jen mladí umírají dobře a jak Bůh vezme své oblíbené jako první. O tom, jak to byl váš čas a jak se všechno děje z nějakého důvodu.

Ale někdy stříbrné obložení postoj mizí a vše, co cítím, je hněv. Zranit. Zrada.



Je mi líto, že nemůžu být pořád silný. Že jsou dny, kdy zpochybňuji svou víru. Dny, kdy nenávidím svět a každého člověka v něm. Dny, kdy jsem hořký z toho, jak se život ukázal.

Je mi líto, že nemůžu chodit s neochvějnou nadějí, když vím, jak je to sakra tento svět. Omlouvám se, že nejsem perfektní. Je mi líto, že uvnitř nosím tolik hněvu.

obtěžování mé sestry

Jsem naštvaný, protože jsi nechal svou rodinu pozadu. Nechali jste lidi, kteří stále potřebovali vaši lásku, váš hlas, vaše objetí, vaše polibky. Lidé, kteří se o vás starali víc, než o sebe. Lidé, kteří by udělali cokoli, aby měli s sebou ještě jednu minutu.



Jsem naštvaný, protože neustále vidím, jak tito hovadní lidé běhají bez péče na světě a žijí po desetiletí déle, než jste měli šanci. Protože dobro ve vašem srdci by vám mělo vydělat více dní, měsíců, let.

Jsem naštvaný, protože si zasloužíš lépe. Zasloužili jste si oslavit další milníky. Zasloužili jste si vidět lidi kolem vás vyrůstat. Zasloužili jste si, abyste sami stárli a pokojně zemřeli ve spánku po devadesáti letech života svého nejlepšího života.

Jsem naštvaný, protože to není fér. Zní to chmurně, dětinsky, ale je to pravda. To, co se vám stalo, nebylo fér. To, co se stalo vaší rodině, nebylo fér. Nic o vaší smrti nebylo spravedlivé.



Chybíš mi. A nesnáším, že mi chybíš, protože jsem nemusel. Měl bych tě zavolat. Měl bych být schopen klepat na vaše dveře. Měl bych být schopen vidět vás tváří v tvář, kdykoli chci.

Měl bys být tady, právě teď, posílat mi texty a ptát se, jak to dělám. Měl bys být tady, právě teď, dát mi důvod smát se místo plakat. Měl bys zůstat tady, právě teď, naživu a dobře.

Bez ohledu na to, kolik klišé se na mě vrhá, jak jen umírají mladí dobří, bez ohledu na to, kolik z těch výroků, které jsem se rozhodl uvěřit, abych našel nějaké zdání útěchy, vždycky budu věřit, že tvá smrt byla kecy.

Vždy budu věřit, že došlo k nějaké chybě, že jste si to nezasloužili.

Vždycky budu věřit, že si toho zasloužíš mnohem víc.