Napsal jsem tě do krásné poezie. Vzal jsem všechna slova, která jsem přísahal, že už nikdy nebudu používat a proměnil jsem je v útěk, o kterém jsem nikdy nevěděl, že ho potřebuji. Nakonec jsem tě nechal, protože se písmena proměnila ve slova a slova v řádky a řádky, které se staly stránkami, které mohly naplnit celou knihu pocity, o kterých jsem si myslel, že pro tebe nikdy neztratím.

Čas má způsob, jak nám vždy ukázat přesně to, co potřebujeme. To, co potřebujeme, nemusí být vždy to, co chceme, ale to, co chceme, je často absolutní poslední věc, kterou potřebujeme.

Když jsem tě potkal, myslel jsem, že potřebuji jinou osobu, abych se stal úplným. To, co jsem vlastně potřeboval, byl sám. Musel jsem se naučit, jak vyzvednout všechny své vlastní kousky a jak se dát zpět dohromady poté, co jste rozebral vše, co jsem kdy poznal. Chtěl jsem tak špatně, aby nás přiměl k práci, aby vám udělal můj život, ale to, s čím jsem skončil, bylo daleko, mnohem lepší.

Poté, co jste přišel a vzal vše, co jsem si myslel, že jsem, jsem se naučil, jak kopat hlouběji a najít části sebe, o kterých jsem nikdy nevěděl, že existují. Zasáhl jsem skalní dno a neustále padal až do jednoho dne, všechno zacvaklo.



Nemusí to tak být.

Ovládáte své vlastní pocity a svůj pohled na události svého života. Můžete to vidět jako konec nebo se můžete otevřít pro krásný nový začátek a nekonečné množství možností. To, co potřebujete, bylo vždy s vámi. Někdy stačí jen trochu kopat, abych odhalil to, co tam vždy bylo.

Jednoho dne se probudíte a uvědomíte si, že život, o kterém jste si mysleli, že žijete, nebyl ničím jiným než iluzí, snem o tom, co byste mohli mít, kdyby všechno šlo správně. Ale to je ta věc - všechno se nikdy nestane správně.

Tyto pěkně malé obrázky namalováme do našich hlav o tom, jak chceme, aby lidé byli, aniž bychom brali v úvahu lidi ve skutečnosti jsou. Možná žijete jeden scénář ve vaší hlavě, mezitím se váš skutečný život před vámi rychle rozvíjí, rozpadá se na kousky, které nikdy nedokážete úplně zachytit.

Vymažte špatné části někoho tak dlouho, než se začnou zobrazovat jejich skutečné barvy. Měl jsem ti poprvé uvěřit, když jsi mi řekl, že jsi nebyl tak milý na člověka. Měl jsem tě nechat poprvé, když jsi se opil, a rozrušilo mě to. Měl jsem tě zastavit pokaždé, když jsi tlačil věci jen trochu příliš daleko. A měl jsem lépe vědět, že to všechno skončí takto. Ale nic z toho jsem neudělal, protože jsem si vždy myslel, že jsi to, co jsem potřeboval. Co jsem si zasloužil.



Ale teď jsem si konečně uvědomil, že jsem to, co jsem vždy potřeboval a co jsem si vždy zasloužil. Byla jsi pouhá lekce, která mě konečně naučila, že jsem měl cenu víc, než jsem si kdy myslel. Zjišťuji, že se stále více a víc objevuji každý den, a teď pro tebe zbývá jen tato slova, protože se pro mě nestaneš nic víc než moje poezie na nádraží.