Dokud si pamatuji, vždy jsem chtěl být výjimečný. I jako dítě jsem se odmítal spokojit s průměrností, vždy jsem musel být číslo jedna. Snil jsem celé hodiny o tom, co bude mít moje budoucnost, i když se moje kariérní rozhodnutí mění tak často, jak plynou roční období. Jeden rok bych chtěl být doktorem a další politikem. Na střední škole jsem prošel fází, kdy jsem byl posedlý Hillary Clintonovou. Četl jsem její životopis nábožensky a byl tak neústupný, když jsem šel ve svých stopách a stal jsem se dalším senátorem v New Yorku. Někdy si v hlavě přehrávám chvíli, kdy jsem to sdílel se svým učitelem přírodních věd a zdálo se, že to je ta nejslavnější věc, kterou slyšel. Když jsem toho dosáhl, začal jsem mu říkat, že se mu bude líto smíchu. S jistotou říkám, rychle vpřed k tak mnoho let později nejsem senátor a nikde poblíž.

Těsně před tím, než byl čas začít podávat univerzitní přihlášky, jsem měl změnu srdce. Z nějakého zvláštního důvodu a částečně proto, abych potěšil své blízkovýchodní rodiče, jsem se rozhodl jít vědeckější cestou. Rozhodl jsem se studovat lékárnu. Vždy jsem byl dobrý v biologii a chemii a myslel jsem si, hej, proč ne. První dva roky jsem se k tomu choval dobře, do třetího roku mě to jen zarmoutilo a dokončení přísného pětiletého programu vypadalo spíš jako trest odnětí svobody než výkon. Zdánlivě milostí Boží se mi podařilo promoci s docela slušnou GPA a kbelíky slz a potu později jsem měl bakalářský titul. V průběhu mých vysokoškolských let jsem se snažil najít kreativní výstup, takže bych nejezdil šílenství. Přistál jsem v rozhlasovém průmyslu a udělal jsem velký pokrok. Všechny své hodiny bych naplánoval zády k sobě bez přestávek, abych mohl opustit školní areál a závodit do práce. Tam bych se hodil do své práce a každou minutu věnoval svému novému „vedlejšímu projektu“. Už mě unavilo, že jsem se vždy ptal, proč by majitel lékárny chtěl vykonávat kariéru v médiích. Prostě bych řekl, že jsem našel své povolání.

Jakmile jsem promoval, uvědomil jsem si, že moje práce nebyla tak oceňována, jak jsem si myslel. Ve své hlavě jsem si myslel, že jsem své noci platil každou hodinu vytrvale práci. Jediné pracovní nabídky, které jsem dostával, byly pracovní pozice na základní úrovni, protože jsem byl čerstvým absolventem. Ano čerstvý absolvent, ale jeden se čtyřmi roky práce již pod pásem. Zaměstnavatelé se většinou zajímají o nákladovou efektivitu. Přesvědčením, že jsem byl stále považován za čerstvého absolventa, evidentně dokázali, proč mi chtěli platit méně. Nikdy mi to nedávalo smysl, protože to nebylo, jako bych chtěl pracovat se svým titulem. Byl to hloupý argument, který nebyl ve můj prospěch. Veškeré plánování a vytváření sítí, které jsem provedl, pro mě v tomto bodě nepomohly. Jaká velká rána pro mé ego.



Rychle vpřed o několik let později, je mi 26, aniž bych věděl, kam směřuje můj život. Pravda je, že nejsem tam, kde jsem byl minulý rok, a ani si nedokážu představit, kde budu. To, co mohu přijít, je ambiciózní je požehnání a břemeno. To vám dává sílu jít ven a sledovat dokonce i ty nejdivočejší sny, ale také vás dělá vaším nejhorším kritikem. Lidé kolem mě mohou vyrazit ze seznamu věcí, které jsem dosáhl nebo za které by měli být vděční. Jsem vděčný, ale občas se cítím jako stejné dítě, které se jen chtělo usadit. Dostanu se do těchto posedlých stavů. Jsem posedlý detaily a dny a minuty, které jsem ztratil. Je to vír pocitů, který vám brání žít. Moje matka mi vždycky říkala, abych přestal zdůrazňovat budoucnost a užíval si moment. Pravda je taková, že nejsem tam, kde chci být v životě, svět se zdá být zmrzlý. Mnoho mých dnů je jen jedno velké rozostření, které mě nejméně trápí. Ale naučil jsem se s tím vyrovnat. Život vám hodí zakřivené koule a pošle vám točení, ale užijte si malé věci, dokud jsou stále tam. Nemusíte vždy dostat to, co chcete, protože jsem se naučil, bez ohledu na to, kolik moleskinů naplníte svými plány. Jděte ven a začněte žít. Zažijte tolik věcí, kolik jen můžete a najdete svou inspiraci. Docela možná i vaše světlo na konci tunelu. Nikdy nebudeš průměrný, dokud budeš VÁM.