Když se noční obloha třpytí věčností hvězd a uslyšíte oceánský dech z dálky; když vítr přednáší verš přes okno a tančí deště v zahradě; když stromy jsou nejjemnější a nejjemnější ukolébavky, když tančí šťastně v bouři, tehdy si na něj budete pamatovat. V tichých chvílích, kdy fialová obloha ustoupí a objeví se sluneční paprsky, zaplaví vše kolem vás odstíny zlata a růže; když Měsíc políbí slunce na pozdrav a pak zmizí; to je, když na ni budete myslet. Zajímalo by vás, proč, když vás tolik bolí, nechali vás v bolesti, že vám všechny tyto krásné věci připomínají. Je to, jako by na vás vesmír zahrával krutý vtip a dělal si ze své těžké práce legraci.

A vy jste tak tvrdě pracovali. Pracovali jste tak tvrdě, že jste zapomněli, jak znějí, když se smějí, naplníte dny hlukem, lidmi, začátky a konce konverzace, na které by vám před pár měsíci nezáleželo. Ale v tom útržku vzduchu mezi jedním slovem a dalším, je znovu vidíte - vlétají se do a ven z vaší mysli jako při pohledu přes kaleidoskop. A bez ohledu na to, kolik článků si přečtete o zapomenutí osoby, kterou milujete, nebo o tom, kolik lidí se snažíte vyplnit tuto díru ve vás, nestačí, nestačí.

Takže strávíte dvě dopoledne neschopná spát, proséváním vzpomínek, které nechcete vidět. A rozhodně ignorujete místa, kde jsou rozbité kousky vaší lásky rozptýleny po tomto městě. Vaše mysl vám nedovolí zapomenout na bolest a přemýšlíte, proč to tolik bolí, proč to takhle bolí, i když uděláte vše, na co můžete zapomenout.



Tady je pravda, kterou možná nebudete chtít slyšet. Neměli byste zapomenout. To není způsob, jak se můžete pustit.

Vesmír není krutý tím, že si pamatujete. Vesmír vás přivedl k setkání s touto osobou z nějakého důvodu. V nich je tisíc lekcí, způsobem, jakým tě milovaly, způsobem, jakým se o vás staraly, způsobem, jakým jste byli spolu. Chybí vám, protože tam bylo něco, neuvěřitelné spojení, které si nezaslouží být zapomenuto. To nemusí být to, co chcete slyšet ... ale musíte se přestat snažit tak tvrdě zapomenout na ně a chránit vzpomínky, které vám zanechaly.

Nebojujte se vzpomínkami na dvě hodiny ráno, okamžiky, kdy si vzpomínáte na teplo a pohodlí jeho paží nebo na způsob, jakým jste ji chytili, když se na vás díval a spokojeně se usmíval. Místo toho je vítejte, plačte, pokud potřebujete, nechte to, cítit vše, co vzpomínky chtějí, abyste se znovu cítili. Chybí jim, chybí jim víc než cokoli jiného a nechají vás to chvíli přemoci. Vaše tělo bude vědět, kdy zastavit slzy, vaše mysl bude vědět, kdy jít dál.



Ale prozatím jen cítit.

mí přátelé nenávidí svého přítele

Cítit vše do té míry, že máte pocit, že víte, že láme.

Přestávka.



A pak se cítíte znovu stavět, ze země, kde sedíte, pocit, že jste popel. Cítte, jak se zvedá břemeno z vašich ramen, jste znovu celí, lehčí než předtím.

Udělejte to tolikrát, kolikrát to vaše mysl vyžaduje. Přestaňte bojovat s touhou zapamatovat si. Pomalu se naučíte pamatovat si je s láskou, protože všechna hořkost by vám zanechala vaše srdce, smutek, který se zvedne. Nebudete je přepravovat jako zavazadlo do dalšího vztahu.

Důvod, proč jste se cítili tak beznadějní, tak unavení, tak osamělí, protože vás opustili, je ten, že jste se tak těžko snažili zapomenout. Místo toho si pamatujte vše, co vesmír chce, abyste. Místo toho tímto způsobem uzdravte svého ducha před ztrátou.

Nahraďte každý temný pocit, který paměť přináší, pocitem naděje a lehkosti. Vypusťte jed ze svého srdce a místo toho jej naplňte medem a mírem.