Chodil jsem s úsměvem na tváři. Ten, který mě nutí vypadat, že je vše v pořádku. Ten, díky kterému lidé přijímají odpověď „já jsem dobrý“ a nezpochybňují mé blaho. Oblékl jsem se a tvrdý exteriér. Chovám se jako nic, co mě fází, jako bych zvládnout to, co se na mě hodí, a nenechám nic ničit mě.

rozdělte mu dopisy

Ale cítím se sám. Cítím se strašně a zoufale sám, ostatní jsou kolem, ale ne způsobem, který potřebuji. Nikdo ve mně neviděl bolest. Hlodá na mě a vypadá to, že se každým dnem zhoršuje. Jsem naživu, ale nemám chuť žít. Necítím se důležitý nebo potřebný. Necítím se šťastný ani dobrý, ale jsem tady a jsem naživu.

Mám pocit, že když jsem sklouzl, nikdo by si nevšiml, že jsem pryč. Mohl jsem jen sbalit další tašku a odejít, a nikdo by mi neunikl. Myslím na odchod z času na čas, protože je to něco, v čem jsem dobrý.



Každý den chodím s prázdným srdcem a chybí mi všechny věci, které jsem měl rád. Chybí mi všechny dobré vztahy, které jsem kdysi měl a které se teď někde v minulosti ztratily.

Lidé mě vidí, nejsem neviditelný. Jen předpokládají, že jsem v pořádku, protože mě vidí, jak chodí na ulici, vidí mě, jak projíždí zpěv v autě a vidí mě, jak konverzuji s ostatními. Všechno vypadá normálně.

Ale to, co nevidí, jsou všechny bolestivé myšlenky, které mi proběhnou hlavou, když klidně procházím. To, co nevidí, je to, co hraje píseň na mém iPhone. Nemohou slyšet texty k srdcervoucí písni, kterou zpívám, a neslyší bolest v mém hlasu, který nechávám vydávat. To, co nevidí, je to, jak zoufale někoho chci, kdokoliv, zeptat se mě, jak to dělám. Není to způsob, jak být zdvořilý nebo mluvit, chci, aby se mě osoba, se kterou mluvím, zeptala, jak jsem, jak skutečně jsem. Ale nikdy se to nestane.



Takže si to nechám pro sebe. Napíšu to. Přemýšlím o všem, co je špatně, když jsem hodil a otočil se a snažil se přesvědčit svůj mozek, aby se vypnul a šel spát.

Pak se probudím a udělám to znovu.

Přichází čas, kdy se cítíte sami, tak sami, že nezáleží na tom, kolik lidí máte kolem sebe, protože prázdnota prosakuje zevnitř.

Raději byste byli sami v pohodlí svého vlastního pokoje, protože přinejmenším tak můžete být potěšeni tichem a ne nekonečným vyzváněním nesmyslné konverzace, která vás nezahrnuje ani dostatečně nezajímá, abyste se mohli připojit.



Někdy to vyjde z ničeho, ale nic necítím. Cítím se prázdná a smutná a osamělá a nějak cítím všechno a nic najednou. Nemůžu to ovládat. Nemůžu to zastavit. Jen to přijmu.

Uklidňuji se v znecitlivění, které zažívám, a po chvíli se cítím normálně.

Ve chvílích, kdy se cítím úplně sám, se cítím, jako bych neexistoval, jako bych byl duchem, který může vidět každý, ale nikdo se nestará o to, aby se bál, protože všechno zvnějšku vždy vypadá dobře.

Ale to, co nikdo nevidí, je to, co se děje uvnitř. Tam dochází ke všem škodám.