Chybíš mi. Chybí mi způsob, jak bychom se mohli smát, dokud naše břicha neuškodí ničemu. Chybí mi způsob, jak bychom leželi v posteli a sledovali týden žraloka a byli spokojení. Chybí mi způsob, jak bych tě chytil a díval se na mě z kouta mého oka, a když se tě zeptám, na co myslíš, usmál jsi se a řekl „nic“. Chybí mi, jak byste mi každý den psali v 17 hodin jako hodinky, když řeknete jednoduchá slova „hej, děvče“. Dvě slova, která by mi okamžitě dala motýly a nutila by mě toužit po tvých rtech proti mému.

Chybí mi způsob, jak si můžeme spolu povídat. Chybí mi říkat někomu v baru: „Promiň, vzal jsem“ a díval se na tebe přes cestu, jak jsem to řekl. Chybí mi způsob, jak jsi mě políbil, i když jsem měl chřipku. A jak jsi řekl: „Nezajímá mě, líbal bych tě celý den, kdybych mohl“, když jsem se za to omluvil. Chybí mi, jak jsme většinu našeho líbání dělali v soukromí, jako bychom byli něžně žádaní, něco příliš dobrého na to, aby ostatní mohli vidět. A jak občas, když jsme se políbili, cítil jsem, jak se usmíváš proti mým rtům. Chybí mi, jak jste mi říkal, jak jste nadšený, že jste mě viděl, když jsem vešel do vašeho bytu, a jak jsem vás nemohl vidět, když jste byl opravdu naštvaný.

Chybí mi způsob, jak byste mi říkali jen proto, abych si povídal, nemám na mysli mluvit o něčem jiném, než abych viděl, jak můj den šel. Chybí mi vám a způsob, jakým jste si ze sebe dělali legraci kvůli předčasnému plešatění. Chybí mi slyšení vašich přátel, že jste nikdy nemluvili o dívce tak, jak jste o mně mluvili. A chybí mi přinesení zásobníku cookies a galonu mléka pro vás a vaše přátele jen proto, že.



Chybí mi potřeba přesvědčit přátele, aby šli s vámi, ale pak vás přesvědčí, že jsem se rozhodl správně. Chybí mi naše trapné první rande a jak jste se neopírali, abyste mě políbili na rozloučenou, a chybí mi, jak jsem šťastná, protože jsem to věděla. Chybí mi způsob, jak byste mě chytil za ruku a vtáhl mě do polibku, ovinul si kolem mě ruce tak pevně, že jsem si přál, abys mě nikdy nepustil. A jak jsem se zeptal, jestli jsi nakonec nakonec šťastný, řekl jsi: „Uděláš mě šťastným.“ Ale hlavně mi chybí osoba, která ukázáno mi, že jsem ho udělal šťastným, ne toho, kdo to řekl jen proto, že jsem se zeptal. Ten, kdo nemohl čekat, do čtvrtka v noci, abychom mohli společně strávit noc. Vy, který přijde po třídě jen na 45 minut, protože stálo za to strávit i tu malou část času společně. Vy, kteří jste byli hrdí na to, že jste po mém boku.

Ne ty, které mi dají krátké větrné odpovědi, když jsme mluvili, i kdybychom vůbec mluvili. Nebo ty, které jsi ani nebyl nabídka zaplatit za mě, když jsme šli na večeři. Nebo ty, kteří naplnili mou hlavu a srdce prázdnými sliby. Nechybí mi ti, co jsi mi řekl, že jsme „nic“. Nebo ty, které mě přiměly plakat nad vnitřním konfliktem, který jsem měl o ukončení věcí, protože ty, se kterým jsem se poprvé setkal, byl ten, se kterým jsem chtěl být, ne ty, s kým jsi se stal. Nenechte si ujít vás, kteří jste se přestali snažit; ty, které jsme za nás nebojovali. Ten, kdo mě nechal jít příliš snadno. Nebo ten, kdo políbil jinou dívku přímo před mýma očima poté, co jsi mě právě políbil tak, jak jsi mě nikdy předtím políbil. Nebo ty, které neodpovídají, teď, když se ptám „jak je život“? Nenechte si ujít ty, kdo mě zlomil. Chybí mi tvé staré já. Stýská se mi po tobě, na kterého jsem spadl přes paty, někoho úplně jiného než ty, se kterým jsem se rozešel.