Často si přeji, abych tě nenáviděl. Že jsme měli hrozný rozchod, že jsme bojovali a já jsem už nikdy nechtěl slyšet tvůj hlas.

Přinejmenším tak, když na tebe teď pomyslím, nebude to zabaleno nostalgií. Nebudu bojovat s nutkáním vás poslat textem, jen abych viděl, jak se máte. Nebo vám chybí, chybí vám způsob, jakým jste mě milovali.

Ale tak to není. Nemůžu tě nenávidět. Protože i když jsem vám řekl, že se do vás již nemiluji a že jsem se musel vydat svou vlastní cestou, sbalil jste všechny své věci a pomohl mi vrátit se zpět k mámě. I když ti srdce lámalo srdce, zůstal jsi pro mě pořád. A o dva měsíce později, když se moje auto pokazilo a já vás zavolal, abyste požádali o pomoc, jeli jste se mnou sedět a nabídli jste, že mě dovedete kamkoli, kam jsem šel, i když jste věděli, že to bylo v domě mého nového přítele.



Nesnáším, že mi chybíš

Jak bych někoho takového nemiloval? Někdo tak nesobecký a opravdový, někomu, komu jsem tak důvěřoval. Jak se to všechno změnilo?

Býval to jen ty a já, a to na chvíli stačilo. Nedokázal jsem si představit, že by to bylo jinak, ale pomalu jsem si začal uvědomovat, že něco chybí. Potřeboval jsem oheň. Potřeboval jsem vášeň. Chtěl jsem divoký, křičící argumenty a horké, popadání vlasů, kousání krku, sex. Chtěl jsem všestrannou lásku, lásku, která by mě tlačila až na hranici zapomnění, ale okamžitě mě odtáhla zpět. Chtěl jsem lásku tak divokou a toxickou jako uvnitř mé mysli, s kým by se někdo mohl volně pohybovat, s kým bych mohl být zameten. Ale to jsi nebyl ty.

Ach, jak si přeji. Jak mnohem jednodušší by to bylo.



Ležel jsem v noci vzhůru a toužil po pohodlí a bezpečí, které mi vaše láska dala. Někdy si dokonce představím, jak se k vám utíkám, zvedám se tam, kde jsme skončili, a usadíme se zpět do života, na který jsem si zvykl. Zajímalo by mě, jestli bych mohl najít způsob, jak se do tebe zamilovat a toužit po tobě, aby to nějak fungovalo. Ale samozřejmě vím, že nemůžu.

Snažil jsem se rok, když moje touha po tobě pomalu mizela jako inkoust jmen vyrytý do mořské zdi. Byl jsem nad vámi tři roky v našem čtyřletém vztahu a ten rok jsem strávil bojováním se sebou samým, protože jsem věděl, že tě nikdy nenajdu. Věděl jsem, že v těch, co přišly, najdu jen ty kousky. Tyto kousky by samozřejmě nikdy nebyly tak zvláštní nebo syrové, jako jsou ve vás. Jen kopie, lehce roztříštěná, nikde téměř dokonalá.

Tam by navždy bylo srovnání bez ohledu na to, jak moc jsem je miloval. Slova „ale on by mi to neudělal…“ nebo „ale udělal by to…“ by navždy byly na špičce mého jazyka, jako jed, který by mě udusil realitou toho, co jsem pustil. Nenávidím sebe, že jsem se do tebe nezamiloval, za to, že tě netoužím, a pokud bych mohl, změnil bych to. Kdyby mi to srdce dovolilo, tak bych tě navždy miloval.



Takže, pokud to čtete, chci, abyste věděli, že moje mlčení neznamená, že na tebe nemyslím každý den, potkávám se v domě, který jsme kupovali společně, protože ano.

Zajímalo by mě, jak se v posteli cítí, kdybych v ní neviděl, a jestli vidíš moji tvář v každé Starbucks, kterou navštívíš, stejně jako já. Zajímalo by mě, jestli mi po celý den chybí zasílání textových zpráv, i když jste věděli, že mě toho večera uvidíte. Protože mi to všechno chybí; Chybí mi náš život a budoucnost, kterou jsem pro nás viděl, ale většinou mi chybí milovat vás.