Tomu jsem se nikdy nevzdal, ale kdo se rozhodl vzdát se mě:
Ahoj má lásko! Nikdy jsem si myslel, že to skončí tímto způsobem. Řekl jste, že se nikdy nevzdáte. Na mě. Na nás. Řekl jste, že zůstanete bez ohledu na to, jak složité se věci stávají. Říkal jsi, že nikdy neopustíš. Ty jsi to prostě „neřekl“. „Slíbil jsi,“ lásko, podporoval jsi.
Dodržel jsem každý slib, každé slovo ve všech tvých slibech. Věřil jsem každé „nikdy“, každé „zaslíbení“, každé „líto“, každé „vždy“. Věřil jsem každé „slibuji, že dítě nikdy neopustím,“ každé „vždy si vyberu tebe, má lásko,“ a každé „nevzdávat se.“ Nevěřil jsem ti jen „věřit“. „Důvěřoval jsem ti“, má lásko, věřil jsem ti.
Věřil jsem vám, že budete dodržovat všechny své sliby. Nemyslel jsem si, že všechny „nikdy neodejdu“ by se proměnily na „Už to nemohu udělat“ a všechny „Nevzdávat se“ se změní na „Pojďme to ukončit.“ Nikdy jsem si nepředstavoval, že se to stane. Myslel jsem, že se toho nevzdáš, protože jsem se tě nikdy nevzdal. Ale vzdali jste se, lásko, dali jste se.
Vzdal jsi se, protože jsem udělal chybu, protože jsem ti ublížil, protože jsem tě tlačil na hranu. Vzdal jsi se, protože jsem ti nedal to, co jsi chtěl, a když jsem to konečně dal, bylo už pozdě. Vím ze všech důvodů, proč jste se vzdal a je mi líto, opravdu jsem. Nemohl jsem vás vinit za to, že jste se vzdala dítěte, nemůžu. A stejně jako vás chci nenávidět za to, že jste se vzdali mě, nás. Nemůžu. Prostě nemůžu. Miluji tě tak moc, zlato, miluji tě moc.
Miluji tě stále a vždycky, a to víš. Říkal jsi, že mě taky moc miluješ. Ale myslím, že láska nestačí na to, abyste zůstali. Láska nestačí, abychom mohli pracovat. Možná láska nikdy nestačí. Ale je tu jedna věc, kterou chci, abys věděl: Stále tu čekám, má lásko. Až do kdy nevím. Nevím, jak dlouho. Ale i když jste se mě rozhodli vzdát, pořád se vás nevzdávám.
