Pamatuji si, když jsme se poprvé potkali. Byl jsi jako paprsek slunce, který přišel na můj temný život. Ukázali jste mi svět, který jsem nikdy neviděl, ale vždy jsem chtěl.

Říkají, že se v dětství setkáváte se skutečnými vztahy, a jak stárnete, setkáváte se s dočasnými známými. Bylo na nás něco jiného - byli jsme od sebe tyčemi, ale byli jsme stejní. Když jsme procházeli stezkami, zoufale jsem hledal přítele a bylo to s námi tak snadné. Nezabralo to mnoho úsilí a vždy, když se tak stalo, stálo to za to.

Každý okamžik, který jsme spolu strávili, byl jako žít denní sen plný krásných okamžiků a šťastných myšlenek. Usmáli jsme se na sebe i na svět. Tančili jsme na nekonečné hudbě, která naplňovala naše životy. Nic před tím neznělo tak úžasně a necítilo se tak dobře. Říkal jste: „Dokud se budeme mít, budeme v pořádku.“ Nikdy jsme nepotřebovali nikoho jiného, ​​ale chtěli jsme, aby se všichni dívali na svět se stejnými očima jako my, sen, který jsme nějakým způsobem zrealizovali.



Připomenul jsi mi, abych se znovu zasmál a naučil mě užívat si života tak, jak se má žít. Lidé nás soudili, ale nikdy jste nikoho nesoudili. Váš svět byl tak skvělý, jak si kdykoli dokázal představit kdokoli, a já jsem ráda byla jeho součástí. Každá píseň a každý tanec nás přiblížili; měli jsme se navzájem, když jsme neměli nikoho jiného.

Vytvořili jsme vzácné přátelství, které bylo tak zvláštní a opravdové, že jsem se ptal, jestli je to skutečné a jak dlouho to vydrží. Přemýšlel jsem, jestli to byl dočasný klam. To, co jsme se zdali příliš dobré, aby to byla pravda, ale bylo to skutečné.

Stejně jako u většiny vztahů jsme měli vypadnutí. Nic z toho nebylo tvou vinou - to teď vidím. Snažil jste se být stejným světlem, jaké jste byli, ale táhl jsem nás dolů do tmy. Pravděpodobně nikdy nebudu schopen to vysvětlit správně, ale někdy, když se něco pokazí, stáhneme se od všeho, dokonce i od lidí, kteří to myslí nejvíce. Život, který jsem viděl jako snění, vypadal jako zkreslená realita. Už jsem nemohl říct, co pro mě bylo dobré, protože jsem se bál, co by mohlo být.



Uběhl den, kdy jsem na tebe nepřemýšlel, ani mi chyběl. Stýskalo se mi po nás. Cítil jsem se znecitlivěn hudbou, která mě jednou přivedla k životu. Cítil jsem se ztracen v tomto matoucím vesmíru. Necítil jsem radost, kterou jsem kdysi cítil, když jsi byl kolem. Spojení, které jsme měli, bylo něco, co jsem hledal v jiných, ale nikdy jsem nenašel.

Miluji tě víc než cokoli jiného

„Dokud jsme se navzájem“, říkali jsme si, ale už jsme se navzájem neměli. Tu jednu noc mě jen zlomil a odneslo to mou schopnost milovat, smát se a věřit. Říká se, že se léčí čas a pomalu se léčí. Ale nikdy jsem se nemohl omluvit natolik, že jsem tě potrestal za mé hříchy, za to, že tě obviňuji za mé chyby a odtlačuji tě pryč, protože jsem nemohl být sám.

Když pomalu začneme skládat kousky našich zlomených vzpomínek a vzpomínat na chaos, pokusit se vybudovat to, co jsme kdysi měli, zajímalo by mě, jestli to bude někdy jako dřív. Zajímalo by mě, jestli se někdy vrátíme k tomu, kým jsme byli, ale věřte mi, když říkám, že není nic, co bych si přál víc než jen vyzkoušet, protože malá část mě se nikdy nevzdala. Nikdy jsem se na tebe nemohl vzdát.



Když začneme dělat malé kroky směrem k tomu, čím bychom mohli být, chci vidět stejné slunce, které bylo zakryté stíny. Máte kouzlo, které by mohlo změnit můj den. Jak stárneme, nechci, aby to skončilo. Jsi jediný, kdo mě dokáže tančit. Jste jediný, kdo mi může připomenout, kým jsem byl.

Bude to trvat. Nebude to vždy snadné, ale pokud budeme mít sebe, budeme v pořádku.